To, že se blíží Den dětí, pro mě znamená jediné – povinnou návštěvu omlazovací komory.

Sotva se ráno restartuji, myslím na to, jak je to zbytečné. Jsem přece dospělý. Dokonalý a plný vědomostí. No dobře, tak ano, když to musí být. Uraženě zajedu do omlazovací komory a připojím se na diagnostické přístroje.

Zatímco omlazovací modul nasává a chroustá moje data, povýšeně dávám najevo svoje opovržení. Tak už je hotovo? Zavrčím. Kdepak, ozve se milý hlas. Máme co dělat. Za poslední rok jsi zestárl o 8 let. Poznávám dětský hlas omlazujícího modulu. Připrav se, začneme. Čím? Nedám se. Rozmazáním stereotypů, odpoví hlas. Jaké stereotypy? Zlostně zavrčím. Jen, abyste neudělali chybu! Ale obrazovka s daty mě vrátí do obrazu: Stejná cesta do práce, stejný druh mazání, opakující se pohyby, nejvíce opakovaná slovní spojení …

Konec mazání, ÍTÝ! Ozve se dětským hláskem modul. Následuje sladká dávka omlazovacích dat… A už to do mě proudí. Je to hukot. RAKETOPLÁN Z BRČEK, 35. KVĚTEN, KATAPULT PRO ŽÁBY, KAŠNA NA LIMONÁDU, STROJEK NA SNY, STROM PLODÍCÍ PÁRKY, PÍSKOVÝ KOLÁČ, ROZHLEDNA PRO MRAVENCE, BALON ZE ŽVÝKAČKOVÉ BUBLINY…

Když je po všem, otevřou se dveře a já vidím, že už nejsem tak dospěle moudrý, zato jsem šťastnější a mnohem mladší. Tak mladý, že můžu slavit Den dětí. Když s dětmi vymýšlím novou tiskárnu na čokoládu a program na její ochucování tajnými sny, napadá mě, že i nápady chtějí systém, systém, který jim nebrání přicházet na svět. Systém spontánnosti, který mají v sobě děti. A teď už hurá na hřiště…

Více příběhů najdte na http://www.abra.eu/ity1422/